Jak dělat dekompresi

George Irvine

Když chceš určit, kde začít s dekompresí, logika věci je velmi jednoduchá: Chceš nechat plyn uniknout ze tkání před tím, než začne tvořit bubliny. Když už jednou začne bubliny dělat, neunikne.

Rychlý výstup z hloubky je dobrou cestou k zachycení plynu ve tkáních ve formě bublin, které se dále zvětšují tak jak vystupuješ vodou vzhůru. Na druhé straně plyn, který vytvořil bubliny v krvi, je obvykle zachycen plícemi, ale ti kteří mají jakýkoliv pravolevý zkrat (pulmonary or cardiac shunt) podstupují v takovém případě velké riziko.

Jestli že se taková situace objeví příliš rychle nebo se bubliny příliš zvětší, mohou zablokovat účinně funkci plic a poškodí uložení kapilár v plicích. V podstatě tedy chceme odstranit plyn v kapalné formě. Nejlepším způsobem jak to udělat je začít s dekompresními zastávkami v 80% profilu ponoru v jednotkách tlaku, zaokrouhleno nahoru. Pro ponor do hloubky s tlakem 1000 kPa (90 msw) bude první zastávka v hloubce s tlakem 800 kPa tedy 70 msw, zaokrouhleno na 72 msw zastávku. Zároveň musí být rychlost výstupu mezi 90 a 72 msw maximálně 9 m za minutu, takže Ti bude trvat 2 minuty, než se dostaneš do 72 msw.

Existuje úzká spojitost mezi tím, jak se zbavíš rozpuštěného plynu a tím, jak přidáš plyn na tomto konci dekomprese. To co děláš, je snaha koupit si nějaký čas aby se plyn vyloučil z roztoku a to je bod k dobru pro zkrácení dekompresních zastávek na mělkém konci dekomprese. Maximální délka "deep stop" je 5 minut, minimální 20 sekund (rychlost výstupu 9 m/s). Nejlepší způsob, jak zabezpečit aby tvůj výstup měl správnou rychlost je fyzicky se zastavit každé tři metry. Tím získáte svých 20 sekund na tři metry. Rozsah délek času na dně, který určuje délku "deep stops" je 0 - 150 minut. Pro nulový čas na dně máš stále ještě rychlost výstupu 9 m/s, pro 150 minut na dně je délka "deep stops" 5 minut. Jakýkoliv delší čas na dně znamená faktickou saturaci a použijeme tedy maximální hodnotu.

Hloubkové zastávky "deep stops" jsou rovnoměrně rozděleny v hloubkách do 65% maximálního tlaku profilu. Tady začneš prodlužovat zastávky. Mezi 65% a 45% maximálního tlaku profilu se zastávky mírně prodlouží, ne však více než na 10 minut. Mezi 45% a 35% je maximum 20 minut, mezi 35% a 25% 30 minut. Skutečnou délku určují parametry ponoru.

Půjdeme zpátky k nejhlubší zastávce. Když měníš plyny a právě 80% je hloubka, kde na dlouhém ponoru potřebuješ přehodit, maximalizuješ tím účinek výměny. Použiješ li plyn založený na heliu, ještě tím dále zlepšíš výsledek. Vzduch je jako dekompresní plyn nepřijatelný, protože způsobuje poškození, které nemůžeme odstranit dekompresí a ještě komplikuje probíhající dekompresi imunitní reakcí organizmu na toto poškození a stres způsobený vzpříčením ztuhlých, rigidních, červených krvinek v kapilárách.

Když se blížíš výměně plynů, měl bys přejít na "back gas", plyn určený pro MOD. Pro první výměnu v hloubce je to samozřejmé. Tím, že dýcháš plyn s nízkým operačním PPO2, můžeš si dovolit špičku přechodu na vyšší PPO2 dekompresního plynu, ačkoliv bys to nemohl udělat bez předcházejícího přechodu na back gas. Během jakékoliv části dekomprese v hloubce nesmíš použít plnou hodnotu PPO2 160 kPa. Riziko je příliš vysoké. Nechceš žádnou reakci na kyslík v hloubce, protož bys neměl žádnou možnost zotavení, nebo výstupu na hladinu a opakovaného ponoru. Buď chytrý a spolehni na těchto zastávkách víc na helium a gradient než na PPO2. Jasně řečeno, 140 kPa nebo méně je pro hluboké zastávky jako maximum lepší, zatímco při mělkých zastávkách můžeš využít plnou hodnotu PPO2 160 kPa, protože jsi schopen přerušit dýcháním směsi s nízkou účinnou hodnotou PPO2, tím že použiješ back gas. Někteří lidé používají při zahájení těchto zastávek celoobličejovou masku. JJ to tak dělá.

Plynu trvá poctivé dvě minuty, než udělá první kolečko tělem během výměny plynu. Zastávka na které měníme plyn musí být nejdelší ze série, která používá tento plyn. V tomto místě získáváte pro tento plyn nejlepší kyslíkové okénko a zároveň přecházíte z nízkého PPO2 a gradient není tak prudký. Když stoupáte vzhůru, zastávky se stejným plynem nemusí být delší. Ve skutečnosti si nejvíc posloužíš, když poslední zastávku před výměnou plynu uděláš na back gas a uděláš ji nejkratší ze série zastávek. Tady spoléháš na gradient a účinek přepnutí.

Účinek přepnutí, toggling effect je jednoduše řečeno změna mezi vysokým a nízkým PPO2, abychom zabránili nástupu poškození plicní tkáně, otoků, vzniku ochranných vrstev a zúžení krevního řečiště. Snížený PPO2, obvzlášť pokud se blíží normooxickému tlaku, zabrání a zvrátí tyto účinky, pokud už nějaké poškození vzniklo. Použít za této situace gradientu je nejlepším způsobem, jak se zbavit plynu.

Jak se dostáváš do mělčí oblasti musíš ještě před tím, než přejdeš na kyslík provést plnou zastávku s hloubkovou směsí back gas - to, co nazývám čistící zastávkou - "clean up break" Například při saturačním ponoru do 92 m dělám 20-30 minut na back gas v hloubce 15 metrů.

Čistící zastávky jsou účinně prováděny při dlouhých ponorech před výměnou plynu tak, že provedete poslední zastávku s kyslíkem tím, že přejdete znovu na backgas.

V rozsahu hloubek 12 - 9 metrů po hlubokém ponoru s dlouhou dekompresí je úplně zbytečné prodlužovat zastávky v těchto hloubkách. Ve skutečnosti je můžete prudce zkrátit, pokud nemáte nějaký pravolevý zkrat. Lépe si posloužíš tím, že necháš v těchto hloubkách vybublat plyn do krevního řečiště, což je mnohem účinnější a rychlejší způsob jak se ho zbavit. Bubliny, které se zachytí v těchto hloubkách, můžeme snadno vyřešit tak, že se poněkud vrátíme do větší hloubky, ale když to uděláte dobře, znamená to, že se něco takového nemůže stát potápěči s dobrou perfuzí. Například při saturačním ponoru do 92 m, který by si vyžádal v jakémkoliv dekompresním programu zastávku 120 -140 minut v hloubce 12 metrů, dělám 20 a jdu nahoru.

Po každé kyslíkové dávce musíš přerušit pomocí back gasu. Když bys dýchal kyslík na suchu, ať už v habitatu, nebo korytě, musíš před návratem do vody udělat desetiminutovou přestávku. Rychlost výstupu z kyslíkové zastávky na hladinu je 30 cm/min pro dlouhý ponor a úměrně vyšší pro krátký ponor. Nejvíce bublin vylučujícího se plynu se objeví při pohybu z hloubky 3 nebo 6 metrů k hladině. Chceš aby se tak stalo pod určitým tlakem a bylo řízeno pomalým výstupem tak, aby se až budeš venku neobjevil prudký příval bublin, který by mohl proniknout zkratem, případně způsobit jiný problém.

Pro krátké ponory přidáváme dekompresní plyny od hladiny. Jinými slovy, Tvůj nejkratší ponor může mít jako jediný rozdílný plyn kyslík. Pro delší ponor se stejným profilem můžeš přidat plyn s 50% kyslíku. Při ještě delších ponorech bys mohl přidat plyn s 35% kyslíku a tak dále. Musíš zvážit výhodu plynu oproti problémům s jeho nesením. Účinné zkrácení dekomprese tady nehraje roli, protože kratší ponory stejně padnou do minimálních dekompresních pravidel, takže zastávky musíš vykonat tak jako tak. Delší ponory vyžadují pro vyšší účinnost další plyny. Přepínání a výměna plynů jsou klíčem k účinné dekompresi. V žádném případě je nemůžeš překonat tím, že budeš udržovat vysoké PPO2.




  Přečtěte si zlatá pravidla pro dekompresi George Irvina
  Hlavní stránka organizace WKPP
  Hlavní stránka výcvikového systému GUE
  Hlavní stránka výrobce výstroje pro technické potápění Halcyon


Stránka byla naposled změněna:  

Made with 1st Page 2000 - Professional tools for real minds.