IWR In-water recompression - rekomprese pod vodou

In-water recompression je postup léčení dekompresní nemoci opětovným ponorem s pozvolným a stupňovitým výstupem na hladinu. V potápěčské literatuře je rekomprese pod vodou, tedy v terénních pomínkách, černou ovcí mezi nouzovými postupy. IWR je z mnoha důvodů spornou záležitostí, ať už se týká výsledků této metody, které jsou nedostatečně alnalyzovány klinicky i statisticky, tak i z hlediska právního, protože se zjevně jedná o léčebný postup.

Přesto bychom o této metodě měli vědět, abychom si uvědomili svoji odpovědnost za zdárný průběh ponoru a vysoké nároky, které metoda IWR klade na technické vybavení a fyzickou odolnost postiženého i podpůrných týmů. Pokud se dostaneme do situace, kdy musíme rozhodnout o použití IWR, je nutné vzít v úvahu několik skutečností. Musíme rozlišit mezi stupni dekompresní nemocí (DCS) I. a II. Prosím, nezaměňujte s typy dekompresní nemoci I. a II., které označují rozdíl mezi lehkými příznaky a nebezpečnějšími příznaky kardiopulmonárního nebo nervově mozkového typu. DCS typu I. má silnou tendenci vyvinout se v DCS typu II. stejně jako I.stupeň DCS má snahu přejít do stupně II.

Ve stupni I. DCS bubliny plynu právě vznikly a začínají vyvíjet tlak na nervy a blokovat krevní řečiště. Poškození tkání ve stupni I. je dosud minimální, nebo žádné, a jestliže zahájíme neprodleně rekompresi, máme vynikající předpoklad nekomplikovaného průběhu léčení s úspěšným zakončením. Neléčená DCS ve stupni I. obecně přechází do stupně II., ve kterém již bubliny poškozují tkáně tím, že je deformují a trhají a krevní oběh, který je přerušován. Jak vlastní porušení tkání, tak i reakce organizmu na ně, vytvářejí složitý fyziologický proces, který komplikuje situaci postiženého. Záleží pak na vážnosti postižení, tkáních, které jsou zasaženy a dobou, která uplyne od zahájení rekomprese, ale léčení takového případu je zdlouhavé a plné komplikací.

Podcenění problému dává možnost rozvoje symptomů dekompresní nemoci typu II., kdy dochází nejen k poškození tkání, ale navíc jsou zasaženy i "nebezpečné" tkáně srdce, plic a centrální nervový systém.

Bohužel neexistují žádná pevná pravidla kdy a jak zahájit a provést IWR. Víme jen, že okamžité léčení velmi zvyšuje pravděpodobnost úspěchu. To dělá z IWR metodu, kterou je třeba zvážit. Pokud se rozhodneme pro riskantní a na zásobu plynu náročnou variantu provedení dekomprese v otevřené vodě - IWR, potom Vám mohou posloužit následující postupy, které vycházejí z tabulek US Navy.

V případě, kdy je k dispozici pouze vzduch poustupujeme následujícím způsobem:

Ve vodě je potápěč s příznaky vždy pod dozorem dalšího potápěče. V anglickém originálu je tento potápěč označován jako Safety Diver, je však důležité nezaměňovat jej se záložním potápěčem ve smyslu Bezpečnostních směrnic SPČR. Je to potápěč, který dohlíží na bezpečnost toho, který provádí rekompresi ve vodě. Pokud je to jen trochu možné, dáme přednost celoobličejové masce pro postiženého. To platí při léčení dekompresního onemocnění typu I. Pro léčení typu II. pomocí IWR bychom na sestup bez celoobličejovky neměli ani jen pomyslet.

Hloubka zastávky v msw Postup
sestoupíme do hloubky, kde obtíže postiženého zmizí + další 3 metry setrváme 1 hodinu a potom rychlostí 15 cm za minutu vystoupíme do 6 metrů.
6 msw setrváme 1 hodinu a potom rychlostí 15 cm za minutu vystoupíme do hloubky 3 msw.
3 msw Setrváme 30 minut a vystoupíme na hladinu rychlostí 30 cm za minutu.

Pokud máme k dispozici kyslík (tím myslím dostatek kyslíku pro provedení celé dekompresní procedury), situace se výrazně zjednoduší. Můžeme jej použít od hloubky 9 metrů mořské vody. Použití celoobličejové masky je ještě naléhavější. Postup bude následující:

Hloubka v msw Předepsaný postup
9 metrů začínáme v hloubce 9 msw. v této hloubce setrváme po dobu 60 minut. po uplynutí 60 minut vystoupíme rychlostí 30 cm za minutu do hloubky 6 m. Výstup na další zastávku bude tedy trvat 10 minut!
6 metrů setrváme 45 minut. po uplynutí této doby vystoupíme rychlostí 30 cm za minutu do hloubky 3 m
3 metry setrváme 45 minut. po uplynutí této doby vystoupíme na hladinu rychlostí 30 cm za minutu.

Předchozí dvě tabulky se týkají léčení dekompresní nemoci typu I. léčit metodou IWR i DCS typu II. je velmi riskantní. Ale pravděpodobně lepší, než nechat postiženého zemřít, nebo jej vystavit možnosti trvalého mozkového postižení či paralýze a to jen kvůli dlouhé době mezi nehodou a možností zahájit léčbu v kabině. Nechat rozvinout dekompresní nemoc ve stupni I., kdy je ve vodě snadno řešitelná, do stupně II. s katastrofálními následky, jenom kvůli tomu, že léčba v komoře je bezpečnějěí, je šílená představa.

Na druhé straně dosud chybí dostatečná analýza případů, které byly úspěšně léčeny postupem IWR. To by pomohlo zvážení rizik tohoto typu léčení v terénních podmínkách ve srovnání s riziky spojenými s transportem ke komoře.

V každém případě by měly mít skupiny potápěčů a centra, které operují v odlehlých oblastech, jako minimální výbavu kyslíký přístroj s otevřeným okruhem a celoobličejovou maskou, pro případ, kdy by se pro IWR museli rozhodnout.



V případě potřeby nás kontaktujte na e-mailové adrese


  Zpátky na hlavní stránku
  Chcete si přečíst můj text "Od hoghartiánského stylu přes DIR a dál..."?
  Chcete si přečíst o mé výstroji?
  Chcete do internetového obchodu?


Stránka byla naposled změněna:  

© Jiří Štětina    info@stetina.cz